O obci‎ > ‎

Z historie obce

Ačkoliv dnes tvoří Olešnice a Levín jeden celek, vyvíjely se obě obce zcela samostatně. Dříve se dovídáme o obci Levín, která je poprvé historicky doložena roku 1316, kdy ji tvořilo méně než 10 chalup seskupených kolem malé, téměř okrouhlé návsi. Pro zajímavost připomeňme, že ve stejném roce se narodil i Karel IV. Je velmi pravděpodobné, že osada existovala již v 11. Původní název Levína - Lewyn - je prý totiž pro toto období (spolu s dalšími místními názvy, např. Cratonoch = Kratonohy) charakteristický. Nejpozději roku 1379 se Levín (tehdy již Lewin) stává součástí tzv. Žiželicko-hradišťského panství, jehož vlastníky byli od 30. let 14. století Rožmberkové. O několik desetiletí později než Levín je doložena také Olešnice. První zmínky spadají do roku 1393, kdy se dovídáme o existenci vísky označované jako Olessnicz. V 1. pol. 16. stol. patřilo téměř celé území kolem řeky Cidliny, a tedy i Olešnice a Levín, rodu Pernštejnů. jádrem perštejnského majetku v Pocidliní bylo chlumecké panství, které se postupně rozšiřovalo přikupováním okolních vesnic a statků. V konečné podobě (pol. 16. stol) zahrnovalo toto panství mimo jiné také Olešnici a Levín (Wolessnicz a Lewyn). Centrem panství bylo město Chlumec nad Cidlinou. Základ městského hospodářství tvořilo vedle řemeslné výroby a obchod pěstování a prodej vína. Vinice se táhly od bývalé nemocnice v Chlumci nad Cidlinou až k Olešnici. Velký význam měly také mlýny. Kromě běžných vodních mlýnů (v Chlumci Na Zámostí) existoval roku 1571 v Levíně mlýn větrný. V 90. letech 19. století dochází k rozmachu cihlářské výroby. Roku 1896 byla postavena cihelna i v Olešnici. V čisté podobě se antikizující empír projevil na miniaturní stavbě nad pramenem v lese zvaném Mračňovka. Pavilonek nad studánkou je částečně zapuštěn do mírného svahu, jeho průčelí tvoří dva dórské sloupy a trojúhelný tympanon. Stavba sice není datována, ale její pojmenování Anežčin pramen ji jasně spojuje s Oktaviánem Kinským, resp. Anežkou Schafřgotschovou, která se stala jeho manželkou roku 1835. Společná historie obou obcí se datuje od roku 1868, kdy se Olešnice i Levín stávají součástí obce Lučice. O 18 let později (1886) se Olešnice osamostatňuje a roku 1904 se k ní připojuje Levín, aby se roku 1930 opět odtrhl. O 30 let později se Levín opět stává součástí Olešnice. 1. 1. 1989 byly Olešnice a Levín administrativně připojeny k Chlumci nad Cidlinou, ale hned po listopadu 1989 se k 1. 1. 1990 Olešnice a Levín obnovila jako samostatná obec.


Z historie Levína

Se souhlasem autora textů, pana Jiřího Vopálky, a redakce Chlumeckých listů, přinášíme text, který vyšel v Chlumeckých listech č. 9 a 10 / 2015.

Ta vesnička je menší než dlaň a přesto patří k nejstarším sídlům na Chlumecku, které mělo být osídleno ještě před středověkou kolonizací. Mnoho písemných zpráv se nezachovalo, přesto zejména díky Josefu Hartmanovi, chlumeckému archiváři a badateli, který zde bydlel, několik historických dat známe. Studiu původních archiválií o této obci jsem se sám nevěnoval, proto jsem hledal hlavně u něho. Útržky z levínské historie nám však zanechal také Karel Khun, Václav Horyna, Jindřich Francek a několik dalších místních i cizích badatelů. Mezi nimi bychom našli i Augusta Sedláčka, který Levín připomíná ve své obsáhlé knize Hrady, zámky a tvrze království Českého. Stavbou dálnice se otevřel na ves nový pohled, který dává tušit, že základem budoucí vesničky byl zemanský dvůr, který zde stával od „nepaměti“. Kolem něho bylo vystaveno několik chalup a teprve v 19. a minulém století přibyla další stavení.

Ke slovu „od nepaměti“ však můžeme vztyčit jeden mylník: rok 1316, ke kterému se váže první písemná zpráva. Ta připomíná Peška z Levína. Uvedený rok je vám jistě velmi povědomý. Kdo jste dávali pozor v hodinách dějepisu víte, že ho uváděl ve svém vlastním životopise, jako rok narození, sám Otec vlasti, římský císař a český král Karel IV. Opravdu je snadné si rok první písemné zprávy o této vesničce snadno zapamatovat, když si připomenete rok narození vítěze ankety o největšího Čecha. V roce 2016 uplyne od této události 700 let. Výročí Karla IV bude předmětem velikých oslav. I nějaké to víno poteče, protože za těch několik století již jeho následovníci nemusí pít víno tak trpké, jako král s Buškem (alespoň tak nám to popsal Jan Neruda), protože i naši vinaři se poučili. Také v Levíně, podobně jako v Chlumci, byly vinice, ale již zanikly, tak sami připijme dobrým moravským (když novodobí čeští správci si asi opět přivezou francouzské) a připomeňme si trochu místní historie.

Levínský dvůr nejdříve nepatřil k chlumeckému panství. Jeho historie započala jako samostatný zemanský majetek a protože nejmenší majetníci to neměli od samého počátku lehké (podobně jako několikrát v historii a také dnes) postupně předávali svůj majetek větším a větším majetníkům. Ve 14. století již dvůr patřil k hradišťsko-žiželickému panství, které v té době patřilo pánům z Rožmberka. Počátkem 15. století najdeme Levín již jako součást chlumeckého panství a od té doby je spojován s naším městem až do současnosti. Když nahlédneme do Khunova zpracování místních dějin, v části o duchovní správě autor připomíná, jak levínští sousedé Havel, Kubíček lysej a Červinka v roce 1546, přispívali na vydržování chlumecké fary. Obilí, které odváděli knězi, svědčí o tom, že to museli být svobodní chalupáři, alespoň zčásti nezávislí na panské správě. Josef Hartman ve své práci, která je nyní dílem v rukou jeho vnuka, dílem v SOkA, popsal držitele několika levínských původních chalup od 16. století. Kronika svědčí o tom, že v našem kraji nebylo nevolnictví se symptomy, které nás učili v hodinách dějepisu. Zdejší hospodáři měli robotní povinnost u dvora a také s usedlostmi nemohli zacházet volně. Pokud chtěli chalupu opustit, případně se odstěhovat, museli požádat panskou direkci o souhlas. Od roboty se mohli vykoupit ještě před rokem 1848 a také si mohli od panství zakoupit pozemky, pokud na zámku potřebovali peníze. Zejména v 19. století to již nebylo nic neobvyklého. Hrabě Oktavián Kinský dokonce levínským chalupníkům, jeho milým poddaným, v roce 1848 napsal, že je nejen zbavuje veškerých povinností vůči němu, ale že je prosí, aby mu byli naopak nakloněni s výpomocí.

Levín nikdy nebyla velká ves. Drobná stavení chalupníků a baráčníků se nakupila kolem návsi a původní seskupení kopíruje také současná zástavba. Jejich vizáž je však změněna. Vedle pronajímaného dvora a panského ovčína zde původně stávalo asi 8 chalup včetně krčmy. Levínští sousedé svou odborností zajišťovali všechny služby, které byly potřeba. Stála zde kovárna, kolář, ale také zde byli švec, krejčí a další. Ve vsi bylo živo, nejvíce by toho mohla vyprávět stará krčma. Historik Jindřich Francek vyhledal v archivu také příhodu z odvrácené strany z roku 1574, kdy kterýsi Jan, syn Maklové z poděbradského panství, též „krčmářce levínský některej groš vzal“. Událost najdete popsánu v jeho knize Chlumecké hrdelní příběhy. Svědčí také o tom, že v krčmě nějaký ten groš z tržby musel být, jak lapka očekával. Za obcí stával větrný mlýn. Ve třicetileté válce pouze dvě chalupy zanikly, když je známo, že válečné škody na Chlumecku byly veliké. Vydrancována byla převážná část vinic, které se již z této pohromy nevzpamatovaly. V Levíně, podobně jako v jiných místech, je připomínají dosud používané místní názvy, jako návrší v levínském katastru nad Žiželicemi Na víně, nebo Na prese. Cestou do Chlumce zanikla také vinice U Jánečka. Kolik žilo v těch osmi chalupách a ve dvoře obyvatel nevíme, protože staré urbáře zaznamenávaly pouze usedlé hospodáře, nanejvýš kolik měli rolí, krav a sviň. Tereziánské a Josefinské reformy levínským chalupám přinesly označení v podobě popisných čísel. Počátkem 19. století došlo k přečíslování domů a toto číslování je již shodné s dnešním. V té době již ve vsi žilo více než sto obyvatel a jejich počet se pomalu zvyšoval. V druhé polovině století dokonce přesáhl číslo 150. Jakou tragedii představovaly v minulosti nemoci, byl svědkem Levín v polovině popisovaného století, kdy zde mělo v devíti dnech zemřít 22 obyvatel. To se klimbání umíračku nezastavilo, aby vyprovodilo na poslední cestu téměř každého šestého osadníka. Počet obytných stavení dnes vzrostl na dvaatřicet. Část z nich, jako na každé vesnici, slouží pouze k rekreaci, kterou pro Pražáky přiblížila blízká dálnice do Hradce Králové. Počet stálých obyvatel je sotva poloviční s porovnáním k tomu nejvyššímu před 130 léty.

Když majitel chlumeckého panství František Ferdinand Kinský dostavěl Karlovu korunu, pustil se do modernizace okolních dvorů. Došlo také na Levín, badatelé uvádějí, že to bylo někdy kolem roku 1730 – 1735, ale přesný letopočet označen není. Dnes na tom nezáleží, protože z tehdejšího dvora nezůstalo téměř nic, jen seskupení jednotlivých stavení je stále patrné. Nejdéle, až do sedmdesátých let zde stály „panské stodoly“, dnes zůstalo jen několik zdí. Zajímavé ale je, že Kinští sami ve dvoře téměř nehospodařili a pronajímali ho. V jejich režii byl využíván pouze ovčín. Chov ovcí byl tehdy rozšířen, proto ovčínů měli ve svém panství několik Dnes vidíme ovečky v našem kraji jen zřídka na soukromých zahrádkách. Hospodáři upustili od jejich chovu stejně jako od pěstování vína. V 19. století se stala velkou módou cukrová řepa. Vysoušely se rybníky, zemědělci zaváděli nové technologie. Kolik dnes najdete pozemků osetých touto tzv. technickou plodinou ? V sedmdesátých letech se levínští zemědělci přidali k akcionářům žiželického cukrovaru. Jaké asi muselo být jejich zklamání, když vzápětí zkrachoval. U dvora zkoušeli také nové stroje. V roce 1885 například anglickou parní oračku a když na Chlumecku začali zemědělci, mezi prvními v Čechách, ve větším rozsahu meliorovat, také se připojili. Ve dvacátých letech minulého století byla provedena parcelace dvora a na pozemcích začalo hospodařit jedno z prvních sociálně demokratických družstev. Neshody, dokonce trestní konání, končící soudním rozsudkem a následující hospodářská krize však zcela uzavřela tuto kapitolu a jak dvůr, tak zbývající pozemky byly rozděleny mezi zájemce. Historie staletého levínského dvora skončila. Krach akciového cukrovaru i družstva odrazoval zemědělce od společného hospodaření. Nakonec k němu došlo v roce 1960, kdy místní zemědělci vstoupili do JZD v Olešnici. Později zde hospodařily chlumecké Velkovýkrmny. Dvůr nebyl pro novou velkovýrobu využíván, v prvních letech pouze stodoly. Levín byl vždy spojen pouze se zemědělstvím, řemeslníci zde po parcelaci nenacházeli uplatnění. Zato se zde vytvořila vrstva tak zvaných kovozemědělců. Vedle svého dělnického povolání, za kterým vyjížděli do okolí, měli doma malé hospodářství. To by jim samo o sobě obživu nezajistilo. Ve třicátých letech minulého století do Levína také chlumecký zahradník Barvínek přemístil růžovou školku, když pronajatou původní, vedle Lorety, musel z důvodů pozemkové reformy opustit.

V roce 1850 nový císař provedl prozatímní reformu veřejné správy. Levín se stal součástí spojené politické obce Lučice, vytvořené z osad Lučice, Kladruby, Volešnice, Pamětník, Loukonosy a Levín. Volešnice a Levín se z uvedeného společenství odtrhly v roce 1895 a vytvořily novou politickou obec Volešnice s místními částmi (osadami) Volešnice a Levín. Spolu také nechtěli přispět na stavbu nové chlumecké školy, že si postaví vlastní. Okresní školní rada je přesvědčila, že to nepůjde a tak požadovaný podíl zaplatily. V roce 1923 se Levín stal samostatnou obcí a tak tomu bylo až do roku 1960, kdy se opět po celostátní územní reorganizaci stal součástí Olešnice. Volešnice se stala Olešnicí v roce 1924, kdy bylo upraveno pojmenování některých dalších obcí např.: Hradišťko místo Hradiško, Mlékosrby (Mlíkosrby) a jiných.

Pojmenování Levín podle známého autora díla Místní jména v Čechách Antonína Profouse pochází od osobního jména Leva (Lev) a Levín znamenal Levův dvůr. Je zajímavé, že některá příjmení, která Josef Hartman našel v archivních dokladech z minulých věků, jako Vaníček, Kopecký, Červinka, Kaubek, bychom našli na seznamech občanů ještě nedávno. Dnes je možná nejdéle zde usazenými sousedy rodina Divíškova. Ve starých spisech najdeme, že žák Josef Divíšek byl v roce 1881 po dobu podzimních prací osvobozen od školní docházky na chlumecké škole. Mohli bychom si toho připomenout více, ale do jednoho článku se více nevejde. Panorama vesničky se zcela změnilo výstavbou dálnice otevřené v roce 2005. Jen od staré silnice do Žiželic bylo možné spatřit malý vršek s Levínem, který byl součástí nejstarších dějin našeho kraje. Svědčí o tom také první písemná zpráva, připomínající Levín, která je, jak bylo vzpomenuto, stará 700 let. Ve stejném roce se narodil slavný král a císař Karel. Jeho narození a ves Levín můžeme tak nepřímo spojovat. Rok 2016 je jednou z příležitostí si obě výročí připomenout. V letopočtu můžeme najít také poučení, že dějiny se nerodí pouze v Praze, ale na venkově se mohou rozvíjet odlišně. V Levíně již žádnou krčmu ani hospodu nemají, pod Hradem jsou stále otevírány nové.

Jiří Vopálka